Už několik let jsem měl sen, jet se jen tak podívat s kolem do Kanady, přesněji na západní pobřeží do Britské Kolumbie. Během závodní kariéry to moc nešlo, ale teď se naskytla příležitost navštívit kamaráda, fotografa, Jaru Sijku, který v Kanadě právě je a využít tak jeho průvodcovských a azylových služeb. Sice jsem letenku kupoval asi na 3x (nechtěli vzít kolo a tak jsem to pořád musel předělávat, upravovat, rušit,…), už už to vypadalo, že z výletu nic nebude, ale nakonec se to přece jen nějak klaplo a já se v Kanadě ocitl. A do party se nepřidal nikdo jiný než Jana Horáková.
Na letišti mě už čekali Jara ještě s kamarádem Kubou Barčíkem. Oba nám dělali společnost celou dobu pobytu a neskutečně nám vše vymysleli a zařídili! 2 dny jsme s klukama pojezdili ve Squamish, kde je tuna perfektních trailů, které jsou známé především velkými skalnatými úseky. Spali jsme sice ve Whisteru u Osla, za což nejvíc děkujeme, tamní bike park jsme ale nevyzkoušeli a raději jsme investovali čas do možná trochu zajímavějších lokalit 🙂
Po dvou dnech jsme nabrali u kanadského Commencal kolo pro Janu, následně jsme nabrali ve Vancouveru Janu a strávili noc u Vojty a Helči (za což opět moc děkujeme!). Další den chtěli jít na vyhlášený North Shore. Počasí nás ale trochu zradilo a tak jsme si řekli, že se rovnou přesuneme no Revelstoku, kde má Jara a Kuba základnu. Cestou jsme ještě dali kratší pojezd v Kamploops a už jsme zase seděli v autě. Příjezd do Revelstoke nám ještě zpestřila zavřená silnice, skoro 2h čekání v autě téměř až do půlnoci! Důvodem byl totiž sesuv skály a museli jsme si posedět v autě, až to uklidí bagr. Naštěstí jsme ale dojeli v pořádku k Hanesovi a Žabě, kteří nás trpěli u sebe doma 5 dnů, další velké díky putuje i jim!
Další dny už byli ve znamení ježdění v okolí Revelstoku a každý den byl jedinečný. Martha creek trail ve společnosti Malča, to bylo parádní. Asi půlhodinový sjezd s převýšením cca 2km, v první třetině sníh, bláto, dole skoro už sucho! Malča nám ten den dělal společnost i odpoledne a večer u ohně nám dokonce exkluzivně ugriloval jelena…Prostě taková ta kanadská klasika – pivo, maso, kecání, oheň,…! I Jana to pivo začala nakonec pít skoro jako vodu!
Ježdění na Boulderu je v Revelstoke taky jedinečné. Několik postavených tratí, vše ofiko, dá se vyvážet na kopec a každý trail je jinej. Jeden více DH, další jen skákací jak v bike parku, jiný zase kombinace obojího atd. Projeli jsme asi 4 traily, pofotily zajímavé a strávili zde 3 půldny.
Lost boys je asi nejoriginálnější trail u Revy. Pořád je člověk na brzdách, polovinu času se jede po skále, druhou polovinu ve vyjeté drážce. Jednou jsme si ten trail dali za mokra a v ten den jsme se u párkrát prošli. Ono to člověk nechce vyslat na 30m dlouhé skále zakončené zatáčkou rovně no dost prudkého svahu s popadanými stromy… Prostě jsme na to neměli koule. Teda Jara nám říkal, že to jednou za mokra dal, ale tak Jara je Jara! Za polosucha jsme si to ale užili už se vší parádou.
Co ale byl asi největší zážitek, tak byl helibiking z Mt.Cartier. Vrtulníkem jsem nikdy neletěl a tak to byla další premiérová zkušenost. Joo, mám strach z výšek, lítání mi není moc příjemný, takže to bylo přesně něco pro mě. Po zhruba 7 minut dlouhém letu jsme vysadili na kopci Jaru, pilot s náma udělal ještě jednu obrátku (nahoru to byla pohoda, ale ta obrátka, kdy se vrtulník nahne dopředu a letí z kopce dolů…uff) na fotku a už jsme s Janou stáli také na sněhu a sundávali kola z vrtulníku. Zimu a sníh ale rázem přebyl adrenalin z prvních metrů trailu. Pořád jsme měli na jedné straně sráz, který byl z poloviny zasněžený, a pokud by nám to na sněhu jen trochu blbě uklouzlo, tak bychom se sklouzli pekelně daleko. Kdo ví, jestli bychom se někde vůbec nějak zastavili…Po vjezdu mezi stromky sice zmizel strach z pádu v prudkém svahu, se vyskytl jiný problém. Jara, který je normálně tvrdej a nebojácnej kluk, začal být trochu nervózní, protože trail vede oblíbeným místem pro medvědy (medvědi jsou v Kanadě skoro všude, ale prý tady může být i velkej grizzly) a ty jsme v tomto odlehlejším místě potkat fakt nechtěli. Trail měl nějakých 15km, zase cca 2km převýšení a dal celkem dost zabrat. Těsně před stmíváním jsme dojeli na cestu, kde jsme si už vychutnali nádhernej západ slunce a jednoho velkýho černýho medvěda v bezpečné vzdálenosti.
Předposlední den jsme potom ještě stihli za vydatného deště North Shore ve Vancouveru, což už byl jen taková rychlá třešnička na dortu. Nakonec i ten déšť měl něco do sebe a krásně jsme si to užili. Hnusně, nehnusně, lokálové tak jezdili s dětma v počasí, kdy by u nás ani ti nejzarytější bikeři nevylezli ven!
Pro někoho je možná 11 dní v Kanadě pekelně málo, ale na druhou stranu si myslím, že jsme je maximálně využili. Každý den na kole, každý den na jiném místě, viděli jsme medvědy, letěli vrtulníkem, jezdili velkým truckem, jedli pořádný kanadský burgry, viděli nádhernou přírodu, vodopády a mnohem a mnohem více. Nyní už chápu, jak je možné, že Jara se za 3 měsíce ježdění na kole toho tolik naučil a už chápu to neskutečné a pestré ježdění v Kanadě! Tak třeba zase někdy příště! Určitě se tam musíme ještě jednou vrátit. Všem, kteří nám více či méně pomohli, moc díky, hlavně Jarovi a Kubovi! A Janě patří velkej respekt, když to všechno bez ujmi a s přehledem sjela!
