Umí být zákeřná, či nevyzpytatelná, na druhou stranu umí být neodolatelná a úchvatná. Afrika, je kontinent, který v někom vyvolává obavy, v jiném zase dobrodružství. A teď se tu nebavíme o čtyřhvězdičkovém hotelu v Egyptě, plážích a průzračném moři. Bavíme se tu to té pravé Africe. Neskutečná příroda, okouzlující a jedinečná fauna, rozdílná kultura a zážitek na každém rohu. Proti tomu se Afrika potýká s chudobou, nebezpečnými nemocemi, někde hrozí občanské války či jiná nebezpečí. Ale i přesto, nebo právě proto, je lákavá, dobrodružná, nezapomenutelná!
Měl jsem za sebou závody v Jihoafrické republice, bikový výlet s fotografem Robem Trnkou do Maroka a loni mě firma GIRO vzala na trip do Etiopie. A právě Etiopie ve mně vyvolala větší zájem o tento kontinent, který jsem se rozhodl poznat trochu více. Delší domu jsem pokukoval po místech, která nabízejí kombinaci krásné přírody, dostupnosti, možnosti jízdy na horském kole, částečného zázemí a v neposlední řadě i bezpečnosti. Po brouzdání na internetu jsem narazil na Ugandu, později i na jednoho bikera, kajakáře Willa, který zde provozuje firmu pořádající výlety na raftu na Nilu (Nalubale rafting), zároveň vlastní lodge u známým vodopádů Sipi Falls a mimo jiné jezdí na kole. Po několika mailech, skype hovoru, brouzdání na internetu padlo rozhodnutí jet právě sem, do Ugandy za Willem. A s kým? To je na tom také dobré. Chtěl jsem vzít fotografa, kameramam a udělat z tohoto výletu krásné profi výstupy, ale bohužel toto se nepodařilo dát dohromady. Proto se vytvořila malá skupina, vlastně ani ne skupina, ale jen trojička – já, moje manželka Kačka a Jana Horáková. Najednou jsem tak trochu začal přemýšlet, jestli jet se dvěma holkama do Ugandy je úplně v pohodě a dobrý nápad, ale všechny indicie říkaly, že to problém nebude a tak jsme to riskli. A dobře jsme udělali. Teda vlastně jsme to naplánovali tak dobře, že jsme tam jeli těsně před prezidentskými volbami, díky čemuž se mohly objevit v zemi nepokoje a pobyt se turistům moc nedoporučoval. Ale jindy jsme nemohli, takže volby nevolby, jelo se.
Nedostatek času měl opět za následek nedostatečnou přípravu a díky tomu větší stresy a vzrušení. V 11 hodin večer před odletem jsme si řekli, že se ještě podíváme, jak je to s nadměrným zavazadlem/kolem a jestli je to opravdu v pohodě. Ejhle, v pohodě to nebylo. Kolo plus taška o hmotnosti 25kg znamenalo asi 1000EUR poplatek. Dobré zjištění, když se v 5 ráno má jet na letiště. Tak jsme si každý zredukovali komplet oblečení vlastně jen do batohu na záda, zachránili jsme 1000EUR a jelo se. Po dni a půl na cestě jsme ocitli na letišti v Entebbe a najednou před letištní halou vyhlížíme Nassera, našeho řidiče. Ale nikde nikdo. Samozřejmě jsme hned byli středem pozornosti a každý nás chtěl někam svézt, či nám nějak pomoct. My ale chtěli Nassera. Měl jsem 2 telefonní čísla a jak jinak, ani jedno nefungovalo. Naštěstí hned tady se projevila ochota místních a jeden taxikář se nás ujal, volal, zjistil, poradil a najednou už jsme byli ve spojení s Willem, obratem s Nassere (měl chudák zpoždění kvůli zácpě). Během několika minut jsme už seděli v autě a jeli směr Jinja. Už cestou z letiště jsme rychle pochopili, že silniční předpisy tu moc nefungují a na cestách je totální chaos. Tedy chaos pro nás, ne pro místní. Ti přesně vědí, kam a jak zajet, uhnout, zrychlit atd. Párkrát se nám málem zastavilo srdce, ale druhý den už nám vše přišlo naprosto přirozené. Jediné, na co jsme si ani za 14 dní nezvykli, byly retardérové boule v každé vesnici či městě, kterých bylo až přehnaně moc a hlavně polovina z nich nešla ani vidět… Jo, a byly asi dvakrát vyšší než ty naše.
První zastávka byla jen na jednu noc, a to ve městě Jinja, kde má Will svoji raftařskou základku. Ubikace byla krásná africká. Oprýskané palandy, moskytiéra, na zdi gekoni,… Večer jsme strávili s jedním Willovým zaměstnancem a ráno jsme už opět byli v péči Nassera pokračovali v autě až do Sipi Falls. Tam nás přivítala krásná lodge (něco jako chatky v kempu), potkali jsme se konečně s Willem a šli skládat kola. To byla celkem rychlovka a odpoledne jsme už seděli v sedle a začínali jsme nasávat africkou kulturu, přírodu a zdravit se místními.
První 2 dny jsme kroužili kolem Sipi Falls a musím říct, že nás to hodně příjemně překvapilo a nalákalo na další dny. Trochu asfaltu, polňačky a pěkné traily v krásné přírodě byly pro začátek naprosto ideální. Třikrát jsme vyrazili zhruba na 3 hodiny na kolo, vždy jiným směrem, a objevovali různá zákoutí okolí. Viděli jsme všechny 3 vodopády spadající pod Sipi Falls, dali si na úžasné vyhlídce pivo Nile Special (Jana měla svoje první pivo v životě a skoro ho i celé vypila), a to všechno za asistence všudypřítomných afrických dětí a neskutečného výhledu se západem slunce. Krásná africká romantika!
Nesmím zapomenout na premiéru na boda-boda, což jsou místní „taxikáři“ na motorkách. Stojíte u cesty, zamáváte a rázem je u vás takových týpků několik a každý by vás rád svezl. Abychom nemuseli po pár hodinách v sedle šlapat po asfaltu do kopce nahoru, vzali jsme si asi za 10,-Kč originální vývoz, s kolem naskočili dozadu na motorky a jelo se. Sem tam to bylo trochu křečovité, ale zase dobrá zkušenost. Nakonec jsme vyzkoušeli boda-boda s kolem asi 2krát a bez kola několikrát (jednou jsme jeli dokonce i ve čtyřech na jedné motorce!).
Čtvrtý den už se ale šlo na věc. Na věc, kvůli které jsme se do Ugandy vydali. Vylézt s koly na Mount Elgon, respektive na jeho nejvyšší vrchol Wagagai, který měří 4321m. Po asi hodinové cestě autem jsme přijeli na okraj národního parku, kde jsme se museli zaregistrovat, zaplatit povolení vstupu, přidali se k nám 2 rangeři (Roger a Jacob) a opět jsme i s koly, batohy a taškami naskákali na boda-boda a vyrazili jsme směr vrchol. Boda-boda byly tentokrát ve znamení off-road! Asi po půl hodině jsme dojeli na místo, kde končila totálně rozbitá polňačka a vydali se už po svých. Abych to zkrátil, tak ten den jsme šli cca 8h s kolem na zádech a nastoupali necelých 2000m! Trochu nás to prověřilo nejen fyzicky, ale i psychicky. Ono letět do Afriky a pak 8h non stop nosit kolo na zádech není to, kvůli čemu sem jede, ale když se musí, tak se musí! Cestou jsem i zjistil, že se mi pedál rozpadl na dva kusy, což s výhledem na 4 dny v horách bylo parádní. Ale naštěstí jsem měl náhradní, uff… Někdy se to moje přehnané množství věcí, co tahám, přeci jen hodí!
První noc jsme spali v menším „kempu“ ve výšce zhruba 3500m – ohniště, 2 boudy (jedna pro rangery, jedna pro případné turisty) a nějaká ta díra v zemi jako záchod. Vodu jsme také měli. Potůček o šířce 10cm vtékal do plastové trubky a z té rovnou do našeho vaku. Přihodili jsme nějakou tu tabletku a už jsme si vychutnávali horskou vodu s chlórovou příchutí. Další den jsme se už vydali na náš vytoužený cíl, vrchol Wagagai. Bylo to jen zhruba 800 výškových metrů, ale ve výšce kolem 4000m.n.m. to šlo celkem cítit. Trochu si s námi pohrávalo i počasí, ale nakonec jsem se společně s Rogerem a Willem nahoru vyškrábali. Jen Jacob zůstal dole pod vrcholem a hlídal některé naše věci.
Výhled to byl parádní. Na jedné straně Uganda, na druhé straně obrovské (jedné z největších na světě) kaldery už byla zase Keňa, prostě krása. Chvíli jsme na vrcholku pobyli a potom už pomalu zpět do kempu. Celkem nás čekal tak hodinový sjezd, kde technické krkolomné pasáže byly střídány jezdivým trailem. Ke konci jsme jeli po takovém trailu ve vysoké trávě. Najednou za sebou slyším divné zvuky. Přibrzdím, otočím se a vidím, jak se Will sbírá ze země. Trochu ho to rozhodilo, trefil drn trávy nebo šutr a šel přes řídítka. Naštěstí ale minul všechny kolem stojící šutry a pouze se poválel ve vysoké trávě. Bylo to sakra štěstí… Ve 4000m.n.m. uprostřed kopce v národním parku, kde jsme šli pěšky den a půl moc nechcete řešit nějaké zranění! Do kempu jsme tedy naštěstí dorazili v pořádku a mohli se tak připravit na další den.
Brzo ráno jsme při svítání vyrazili do kopce opět stejnou pěšinou jako předcházející den. Po asi 3km jsme z ní ale uhnuli a vydali se jiným směrem. Cesta byla nic moc. Neprošlapaná, místy těžko prostupná a jinde zase vlastně neexistovala žádná pěšina. Prostě jsme šli, kam ukázali průvodci. Kola opět nahozená na zádech, ale nevadilo to. Jsme přece v Africe! Odpoledne jsme dorazili na místo zvané Hunter camp. S napětím jsme čekali, kde že to budeme spát, ale nikde nic. „Tam, u té skály, to je ono,“ řekli naši průvodci a vydali se 20m do kopce k takovému velkému balvanu. Ani k němu nevedla pěšina, všude 1m vysoká tráva a tak jsme chvíli nejistě stáli tam, kde to alespoň pěšinu připomínalo. Po pár minutách jsme ale šli za nimi. Zjistili jsme, že u obrovského kamenu je menší převis, pod ním jsou zbytky ohniště, ale jinak nic. Nevadí… Nosiči se chopili mačet a šli prosekávat „kemp“. Při té příležitosti jsem si mohl taky mačetu vyzkoušet! Ten večer byla sranda sledovat místní (naše nosiče a rangery) jak si na ohni dělají nějakou kaši, z nasekané trávy si dělají postel, sedí u ohně ve zničených žabkách nebo gumákách a další a další věci. O 3m vedle sedí Will s plynovým vařičem, konzervami, v softshell bundě, my máme připravené termo karimatky, spacáky,… Krásné bylo, jak se tak dva odlišné světy na ten večer spojily a stejně skončily u jednoho ohně. Bylo to úžasné.
Ráno jsme se vydali na nejvíce jezdivou a zároveň nejdelší cestu našeho čtyřdenního výletu. Začátek nám ještě zpříjemnil výstřel a tím vyvolaná menší panika. Roger hned volal Jacobovi, který dělal předvoj, aby zjistil, že Jakob chytil pytláka!? No nic, tak to alespoň máme se vším všudy! Jakmile jsme přišli blíže, nestačili jsme se divit. Pytlák měl na sobě kvádro, společenské kalhoty a společenské boty (sice úplně na odpis a děravé). A takto slušně tu chodili oblíkaní téměř všichni – ženy v šatech, muži v oblecích. Nicméně pytlák už musel pěkně s námi. Chytal tam nějaká zvířata na jídlo, ale bohužel byl v národním parku, kde to je zakázáno.
Po kostrbatém začátku na kole jsme narazili na trail, který stále klesal. Z náhorní planiny jsme zajeli do polí, potom do takového menšího pralesa a ke konci zase na pole, kde jsme narazili na další strážce parku, kteří hlídali právě vstup do národního parku na Mount Elgon. Poobědvali jsme na tomto místě a opět se vydali úzkým singletrackem, klesajícím mezi přilehlé vesničky. To už jsme byli v místech, kde je větší koncentrace lidí, pěšinky tu byly krásně vychozené a pro kolo naprosto ideální. Nehledě na to, že divácká kulisa byla opravdu dokonalá. Kde jinde jedete po trailu a vedle vás radostně běží 30 dětí? Každé druhé slovo bylo „mzungu, mzungu!“ a všichni na nás s těmi koly koukali jak na blázny. Posledních cca 30-40km jsme už jeli po široké hliněné cestě, kde jsme měli krásné výhledy na místní políčka, sem tam se objevila nějaká skála či vodopád, spousta vesniček, prostě taková klasická ugandská scenérie. Nechyběly ani pronásledující děti, které nám především do kopců dávali dost zabrat, protože pro ně nebyl až tak velký problém s námi běžet stejnou rychlostí, co jsme se do kopce vlekli. Totálně vyčerpaní po asi 70-80km jsme pozdní odpoledne dojeli opět do Sipi Falls lodge, kde jsme si po 4 dnech dali konečně pořádné jídlo, sprchu a ulehli do postele.
Na poslední 2 dny na kole jsem se fakt těšil. I když se dalo předpokládat, že ježdění bude slabé, tak jsme se měli dostat do oblasti Karamoja. Dříve tu byly velmi časté nepokoje a občanské války, ale posledních několik let je to už prý v pohodě a bezpečné (někde na internetu jsme našli, že se ještě před pár lety nedoporučovalo turistům do těchto míst jezdit). První den byl takový jalový, už jsme byli dost unaveni a do toho jsme jeli trailem, který byl celý posetý cca 10-20cm velkými volnými kameny a téměř nešel vůbec jet. Ale tak alespoň jsme měli pěkné výhledy. Po krkolomném sjezdu jsme spadli na planinu, kde bylo pekelné vedro, žádný stín, jen nekonečná rovina. Tam nás čekalo lehce přes 20km do místa, kde bylo naplánováno přenocování. Při příjezdu do kempu jsme poprvé za celý pobyt viděli národního ptáka Ugandy, Jeřába královského. Aby té fauny nebylo málo, tak v bungalovu, ve kterém jsme spali, byl takový větší pavouk (a my pavouky moc zrovna nemusíme) a při odjezdu nám ještě s klidem sdělili, že týden před naším pobytem tak chytali či vyháněli velkou kobru. No lepší nevědět, co vám pod tou postelí vlastně v noci lozí! Večer se grilovalo, klábosilo a brzo jsme šli spát.
Bohužel ráno jsem se necítil zrovna nejlíp a už jsem věděl, že je zle. Záchod moc nepomohl, tak jsem zalehl. Ale ani to nezpůsobilo zlepšení. Při jednom pohybu jsem si uvědomil, že musím okamžitě na záchod zvracet. Ale ani těch 5 metrů jsem nedoběhl! Zvládl jsem metry jen 3. A pak už to šlo samo ven. Snažil jsem se, ale nešlo to jinak. Kačka mi chtěla pomoct, ale prý když to viděla, musela jít pryč, jinak by se nechtěně taky přidala…
Nicméně holky se vydaly na kolo, užily si poslední půlden v místním městečku v regionu Karamoja a já sbíral poslední síly na čtyř hodinovou cestu autem zpět do Sipi Falls. Ten půlden v posteli mi pomohl, ale drncající cesta, 35 stupňů vedro moc ne. Nicméně mi nic jiného nezbylo a zvládl jsem to. V Sipi jsem byl nucen dát další relax, potom se připojit k balení kol a další den jsme už jeli opět do Jinjy, kde nás čekal celý den na raftech.
Zde jsme se opět potkali s našim oblíbeným Nasserem, který se nakonec stal i naším průvodcem při raftingu na Nilu. Byla s ním fakt sranda. Hlavně když jsme začali naši jízdu peřejemi stupněm 5 jízdou pozadu, potom nás ve stupni číslo tři asi schválně převrátil, ale nejvíc byly jeho historky a prupovídky s ptáky, krokodýly a podobně. Cestou nám ukázal i něco málo ze svého umu na kajaku. Patří totiž mezi nejlepší kajakáře v Ugandě a má ho sakra v paži! Byl to super zážitek, ale když jsem za poslední 2 dny snědl asi jen 5 sucharů a trochu vody, tak všechno šlo občas trochu stěží. Den jsme zakončili plavbou na malé kocábce, která nás dovezla na Hairy Lemon – ostrov na Nilu, na kterém jsme tu noc přenocovali.
Po noci s opicemi na ostrově jsme se vydali na poslední část naší cesty. Ráno nás už na břehu Nilu čekal taxikář s velkou dodávkou a koly a před námi byla asi 6 hodin dlouhá cesta. Když už jsme byli v Africe, tak jsme se rozhodli kouknout alespoň do jednoho safari. Padla volba na malý, ale prý velmi krásný park Lake Mburo, který je asi 2-3 hodinky z letiště. Cesta byla autem neúprosně dlouhá a samozřejmě jsme i zvládli trochu toho vzrušení, když nám asi ve stovce bouchla zadní guma. Řidič ale vše během půl hoďky dal do kupy a jelo se dál. Zastávka na rovníku potom byla už jen povinností. Spali jsme v Rwakobo Rock lodge, těsně před hranicí parku, na jedné skále, kde byly neskutečné západy slunce, u kterých před vámi běhali a řvali paviáni. Nenechali jsme si ujít ani samotnou návštěvu parku (Jana prostě ty zebry vidět musela!), večer jsme jeli ještě po samotném jezeru Mburo na loďce, abychom viděli i hrochy a další krásy Afriky. Jednoho chudáka jsme asi trefili loďkou, tak se na nás potom trochu otráveně a vyčítavě kouknul! Na víc se ale naštěstí nezmohl a zase se potom zanořil pod hladinu.
Po dvou dnech v Rwakobo Rock lodge jsme museli zpět do ČR. Na ráno jsme měli domluvené auto, které nás mělo hodit na letiště. Byli jsme ujištěni, že je obrovské, a že se do něj vše vleze. Po skoro hodině soukání 3 krabic s koly dovnitř se to podařilo, ale na začátku jsem tomu nevěřil. Auto bylo sice velké, ale prostě 8 místný taxík uzpůsobený maximálně tak na cestovní tašky a ne na krabice s koly, nebyl pro nás úplně ideální. Trochu stresu s nestihnutím letadla těsně před letištěm pominul. Stíhali jsme tak akorát, ale to jsme ještě museli dle letištní váhy nějaké věci v krabicích přeházet, ale to už byla taková třešnička na dortu. Vlastně nebyla. Tou poslední byla následující situace.
Paní u přepážky: „máte vypuštěná kola?“
Já: „jasně že mám!“ (Samozřejmě jsem neměl! Kdo by to doma potom zase foukal?).
Paní: „je to pro vaši bezpečnost.“
Já: „já rozumím, jsou vypuštěná!“
Pak ještě něco prohodila, kola jsme nechali u přepážky a šli utratit poslední africké peníze za jídlo. V tom vidím tu stejnou paní se securiťákem, jak jdou k nám a paní na mě ukazuje.
A hned začala: „ty kola nejsou vypuštěná!!!“
Já: „jsou, vždyť jsem Vám to říkal. Jak můžete vědět, že nejsou vypuštěná?“
Ona: „ne, nejsou, musíte je okamžitě jít vypustit, jinak neletíte.“
Já: „to je na hodinu práce, letadlo bude mít zpoždění atd.“ Prostě když už se jednou na letišti zbavíte třech 30kg krabic, už je nechcete znovu vidět a znovu rozbalovat…Snažil jsem jí vysvětlit, že to vypuštěné je, potom jsem přešel do fáze, že to ničemu nevadí, že tak lítám několik let atd., ale nedala si říct. Tak jsem v doprovodu personálu šel do podzemí, do překladiště zavazadel, všechny krabice rozdělal, půlku věcí vyházel, kola vypustil a letělo se domů! Ale zase jsem poznal další zákoutí letiště!
A co říct závěrem? Je tedy dobré být mzungu? Lidé ve východní Africe tak označují „bělocha“, „člověka, který není místní, cestuje,…“ a když na vás takto volají, rozhodně to není žádná nadávka či něco negativního. Prostě vás jen tak vnímají, jste pro ně zajímaví. Nevím tedy, jestli je nebo není dobré být mzungu, ale rozhodně to budí pro místní pozdvižení, když se nějaký cizinec, ještě k tomu na kole, objeví v jejich vesnici. Lidi byli přátelští, obětaví, slušní a myslím, že především díky kolu jsme z celé Ugandy měli ještě větší požitek, než pokud bychom chodili „jen“ s krosnou na zádech. Já nevím, asi jsem si Afriku oblíbil natolik, že chci zase zpátky! Je neskutečná a zážitky s kolem, jsou v ní nezapomenutelné!
Foto: Kamil Tatarkovič, Kateřina Tatarkovičová