Rád jím a taky se snažím věci nenechávat jen tak náhodě. Pokud to jen trochu jde, tak se vždy vybavím zásobama jídla, ať už jdu kamkoliv a dělám cokoliv. Dřív jsem vlastně ani na třenažéru nevydržel hodinu, hodinu a půl, aniž bych si dal kousek tyčinky. Ve škole jsem se zase nemohl dočkat první velké přestávky, abych se mohl zakousnout do rohlíku. A tak bych mohl pokračovat. Je to celkem úsměvné, ale je to tak. Teď už jsem se toho „žracího zlozvyku“ částečně zbavil, ale sem tam se stejně objeví. A tak když jsem jel do Švýcarska, houska nemohla chybět.
Mimo klasickou housku jsem ale k sobě přibral ale i druhou Housku, Martina Husára, profi fotografa. Je s ním sranda, chtěl si zafotit, a tak jsme se v létě rozhodli zajet kouknout na svěťák do Lenzerheide. Společnost a morální podporu (nebo někdy možná spíš to podpora nebyla) jsme dělali mladému Hugovi (Robenek), který jel vyzkoušet svůj další svěťák. Hugo lítá neskutečně, ale ještě pár ostrých akcí musí zažít, aby se prokousal v pořadí výš. Ale myslím, že to přijde 🙂
Celý výlet se ale nesel v pohodovém a zábavném duchu. Houskovi neskutečné příběhy, hlody a průpovídky tomu vždy dodávaly totální korunu. Každé zastavení v autě na červenou automaticky žádal, ať zamknu auto, že nám někdo vleze do auta a vykrade nás (nedivil bych se, kdyby myslel i na horší věci). Bylo toho milion…raději si to už ani vše nepamatuju.
Jeden den jsme dokonce šli i oba na kolo. Ano, i Houska šel. A to doslova. Že prej půjdeme zkusit tam ten kopec. Jeli jsme tedy. Houska byl na horským kole po hóódně dlouhé době a to bylo na tom to nejlepší. Fyzičku ten borec má, o tom žádná, ale s fyzičkou na kole při šlapání by se dalo polemizovat. O technice už tu mluvit raději nebudeme. Po hodině a půl jsme byli o nějakých třeba 500-600 výškových metrů výš. Při pohledu na Housku jsem ale chvíli přemýšlel, jestli to byl dobrej nápad. Nevypadal dobře. Totálně slitej potem, psychicky dost nalomenej, no prostě nic hezkého na pohled ani na pokec. Ale vytáhl to vše nahoru a začal se lepšit! Dali jsme nějakou hezkou foto mezi horama a krávama, v horské osamocené chatě jsem si dali pivo asi za 200,-Kč a já se těšil na cestu dolů. Prej je technická, že to možná nesjedeme, ale zpátky po té šotolině se nám (teda mě) nechtělo. Houskův výraz ale vypovídal o úplně jiných myšlenkách. Nechtěl tam jet a za všech okolností chtěl jen a jen šotolinu. Chtěl se prostě vrátit stejnou cestou. Ale já dobrák jsem ho přemluvil… Zkrátím to. Houska šel hodinu z kopce dolů a kolo buď tlačil vedle sebe, nebo ho měl na ramenou nebo na zádech. Možná pár metrů sjel, ale opravdu jen pár. Ale dal to. Sice si to neužil, dost nadával, ale třeba já na to budu vzpomínat hodně dlouho. Řekl bych, že on taky! Jediné, co ho tenkrát trochu zachránilo, tak bylo ještě pár minut otevřené press centrum, kde trochu mohl dobít baterky a už jsme jeli k našemu stanu postavenému na balkóně jednoho apartmánu. Po druhé jsem ho na kopec už nedostal, to jsem jel s Hugem a s tím jsme si to bajkování užili trochu více.
Příběhů bylo více, ale o tom zase třeba jindy. Byly to super 4 dny, v překrásným prostředí švýcarských Alp, a doufám, že tam vyjedeme brzdy zase.
Foto: Martin Husár – www.martinhusar.cz
